Jim Hwang
Japonci, kteří okupovali Taiwan celých padesát let, zřetelně ovlivnili moderní
tvář ostrova - od zemědělských metod a průmyslového rozvoje až po vzdělávací
systém. Odborníci se však stále brání detailnějšímu pohledu na tuto část taiwanských
dějin.
Ve všech taiwanských knihkupectví posedávají děti a hltají japonské komiksy.
V televizi se těší velké popularitě japonské programy. A japonští hudebníci
neovlivňují taiwanské teenagery pouze svou hudbou, ale také svými účesy, oblečením
a slangem. Říká se tomu hajihfeng - módní vlna řítící se Taiwanem jako tsunami.
Nadšení pro japonské věci vychází částečně z globalizace a částečně ze skutečnosti,
že Japonsko je nejbohatší zemí Asie, tudíž slouží jako oblíbený model k napodobování.
Nahlédneme-li však do nějaké knihy o historii Taiwanu, zjistíme, že ostrov má
s Japonskem mnohem hlubší vazby: invazi a padesátiletou okupaci. Těm, kteří
podléhají hajihfeng, už toto téma nic neříká, ale pro historiky patří japonská
kolonizace k nejkontroverznějším období taiwanské historie, jež je právě v počátcích
zkoumání.
Japonská okupace Taiwanu začala v roce 1895 podpisem smlouvy v Šimonoseki, v
níž se Čína zavázala podstoupit ostrov Japonsku, a tím oficiálně ukončila čínsko-japonskou
válku. Po podepsání smlouvy se někteří taiwanští občané snažili přesvědčit vládnoucí
dynastii Čching, aby ostrov získala od Japonska zpět, jiní zase vyhlásili nezávislost
a ustanovili republiku, přičemž doufali, že tento čin získá sympatie na mezinárodním
poli a odradí Japonce od dalších kroků. Nicméně nic z toho se nepodařilo a nad
Taiwanem převzaly moc japonské vojenské jednotky. Kolonizaci lze rozdělit na
tři hlavní etapy: počáteční etapa (1895 - 1918), pokusy o násilnou asimilaci
(1919 - 1937) a válečné období, které trvalo až do roku 1945, kdy bylo Japonsko
poraženo. Během první fáze se japonská armáda musela vypořádat s odporem místních
obyvatel a ustanovit administrativní složky. První ozbrojený konflikt vypukl,
když jednotky v roce 1895 vstoupily na území Taiwanu. Vzhledem k vojenské přesile
Japonska a nedostatku zbraní a munice však boj netrval dlouho. I přesto zemřelo
kolem 7 000 taiwanských vojáků a ztráty civilního obyvatelstva se také počítají
v tisících. Další vlna odporu přišla až dvacet let poté, co Japonsko nad ostrovem
převzalo moc. Tato revolta, známá jako Incident u Tapani, vypukla v současném
okrese Tainan a skončila smrtí tisíců Taiwanců. Bylo to poslední velké povstání
proti japonským okupantům, později se objevilo už jen několik menších v odlehlých
částech ostrova.
Navzdory odporu ustanovili Japonci oficiální vládu a zavedli přísná opatření
omezující kriminalitu a nezákonné praktiky. Zpočátku také podnikali průzkumnické
akce a zaznamenávali údaje o své nové kolonii, zmonopolizovali důležité suroviny
jako sůl a cukr a uskutečnili etnologickou studii místních domorodců.
V oblastech vzdálených od svých administrativních center se Japonci příliš
nevměšovali do místních zvyklostí a občas zaměstnávali Taiwance v oblastních
vládních orgánech. "Japonci prostě nastolili velmi flexibilní politiku,"
říká Wu Wen-hsing, profesor historie na Státní taiwanské univerzitě. Někteří
odborníci se domnívají, že tato flexibilita byla jen důsledkem snahy navždy
začlenit Taiwan do japonského impéria. Asijské země - například Čína, Japonsko,
Korea - navíc mají podobné kulturní kořeny, takže je snazší se vzájemně akceptovat,
tvrdí výzkumná pracovnice Chung Shu-min z Institutu taiwanské historie na Akademii
Sinica. "Taiwan byl považován za zvláštní území, kde platily jiné zákony,
takže s Taiwanci se na Taiwanu zacházelo jinak než s Japonci - tak to však mělo
fungovat jen po přechodné období," říká. "Japonci chtěli z Taiwanců
udělat svůj vlastní národ a rozšířit svou zemi o další teritorium, které by
bylo spravováno na základě japonské ústavy."
Během druhé etapy japonské kolonizace se Japonci pokoušeli asimilovat Taiwance
do svého impéria z kulturního hlediska. V platnost vešly japonské zákony, zavedlo
se povinné japonské vzdělání a místní jazyky a dialekty byly postupně vytlačovány
japonštinou. Obyvatelé Taiwanu začali používat japonská jména, oblékali se v
japonském stylu, jedli japonská jídla a dodržovali japonské náboženské rituály.
Původní kulturní dědictví šlo stranou.
V této době se také rychle rozvíjelo taiwanské hospodářství. Od Taiwanu jako
kolonie se očekávaly určité zisky. Japonci zde tedy budovali infrastrukturu
- rozšířili možnosti využívání elektrické energie, prodloužili železniční tratě,
postavili mosty, vybudovali přehrady a vodní nádrže a zmodernizovali přístavy.
Dále prováděli rozsáhlé průzkumy v zemědělství, které vedly k znásobení zemědělské
produkce. Určité pokroky dosáhli i ve zdravotnictví, bankovnictví a ve vzdělávání.
Pokoušeli se snížit negramotnost, avšak studenti se byli nuceni učit v japonštině,
nikoli v rodném jazyce. Dle koloniálního modelu se japonská vláda snažila na
ostrově prosadit vlastní výrobky a doufala, že zde najdou domov přistěhovalci
z přelidněného Japonska. Co je však mnohem horší, Japonsko zamýšlelo Taiwan
jako základu pro své další výboje směrem na jih. Aby se ostrov připravil na
svou roli ve vojenské expanzi Japonska, podstoupil industrializační plán na
rozvoj strategického válečného průmyslu, tj. chemického, kovodělného a lodního.
Začátek války v roce 1937 předznamenal konec japonské okupace, která trvala
do roku 1945, do porážky Japonska. Mezitím se těžký průmysl, zemědělské produkty
a další taiwanské zboží využívaly k zásobování válčícího Japonska. "Japonci
potřebovali více vojáků, takže je rekrutovali i ze svých kolonií," říká
Chung Shu-min z Akademie Sinica. "Taiwancům bylo řečeno, že, chtějí-li
mít stejná práva jako Japonci, musí nejdřív prokázat loajalitu japonskému císaři
a ochotu obětovat se pro něj." Taiwan byl hrůz 2. světové války téměř ušetřen,
s výjimkou bombardování na konci války, 200 000 taiwanských vojáků naverbovaných
do japonské armády a žen zneužitých k sexuálním službám pro japonské vojáky.
Mnoho z nich se už nikdy domů nevrátilo. Když byli Japonci poraženi a donuceni
z ostrova odejít, Taiwanci zjistili, že se musí vypořádat se změnami, které
tu po sobě zanechala japonská správa. Z ekonomického hlediska se Taiwan jevil
oproti svým sousedům vyspělejší a silnější. Mnoho japonských projektů na modernizaci
infrastruktury pocházelo z předkoloniálního období, avšak právě díky japonské
administrativě došlo k jejich realizaci. Během třiceti let (1905 - 1935) se
mnohonásobně rozšířila oblast pěstování cukrové třtiny a produkce této plodiny
prudce vzrostla. V roce 1937 se Taiwan stal sedmým největším výrobcem cukru
na světě. Hospodářský vývoj kolonie měl původně sloužit Japonsku, avšak nakonec
přispěl k budoucímu rozkvětu Taiwanu, vysvětluje Wu Wen-hsing. "Nemůžeme
samozřejmě všechny zásluhy přisuzovat Japoncům. Ti vlastně posloužili jako zprostředkovatelé
modernizace, kterou odkoukali od západu," pokračuje Wu. "Byli to lidé
otevření novým myšlenkám a směrům, kteří nechali Taiwan přijmout z toho, co
se nabízelo, to dobré a odmítnou to špatné."
Nicméně ekonomický úspěch stál Taiwance draho. Během padesáti let japonské
okupace jim bylo odepřeno spravovat zemi a ucházet se o vyšší posty v jakékoli
pracovní sféře. Navíc japonská kultura zatlačovala identitu národa stále více
do pozadí. Původní dialekty a zvyky byly znevažovány a školy, v nichž se mluvilo
čínsky, se zavřely. Obyvatelé Taiwanu měli sami sebe považovat za Japonce. Někteří
lidé dnes sice vychvalují japonský vzdělávací systém, jiní ho však striktně
odmítají. "Cílem okupační výuky bylo nadělat z Taiwanců hlupáky, kteří
zapomenou, že mají vlastní historii a kulturní bohatství, a tím se z nich stanou
Japonci," říká Wang Hsiao-po, profesor filozofie na Státní taiwanské univerzitě.
"Padesát let japonské nadvlády nezměnilo Taiwance v Japonce, ale mnozí
z nich se přestali považovat za Číňany." Necháme-li stranou otázku identity,
je třeba přiznat, že někteří Taiwanci věří i v pozitivní vliv Japonců na společnost.
Jedná se například o přísné zákony, které přivedly ostrov k poměrně nízké kriminalitě.
Japonci také vyžadovali přesnost. Ta se zde dosud dodržuje. "Existuje pořekadlo,
které jasně ukazuje rozdíl v pojetí taiwanské a čínské přesnosti," shrnuje
Wu Wen-hsing. "V taiwanštině se říká: 'Vlak tu bude coby dup', zatímco
v mandarínské čínštině: 'Na vlak si počkáme až do soudného dne'."
Po porážce Japonska v roce 1945 se na Taiwanu ujali vlády čínští nacionalisté.
Jejich základní politikou bylo odstranit japanizaci a navrátit společnosti čínskou
identitu, kulturu, jazyk a historii. Toto směřování se ještě umocnilo po roce
1949, kdy nacionalistická vláda přesídlila na Taiwan.
Kuomintang (KMT) primárně usiloval o návrat do komunistické Číny, kterou chtěl
následně spojit. Tento postoj se odrážel i v čínsky orientované oblasti vzdělání.
Učebnice historie používané na základních či vysokých školách se zaobíraly hlavně
čínskou historií, přičemž taiwanskou téměř opomíjely. Akademické práce navíc
podléhaly cenzuře, takže bylo sice možné psát o taiwanském odporu proti Japoncům,
ale zmiňovat hospodářské pokroky dosažené pod japonskou nadvládou bylo zakázáno.
Až v 70. letech 20. století, když na Taiwanu zavládlo společenské a politické
uvolnění, dostali učenci přístup k pravdivým údajům o jednotlivých období historie.
KMT naštěstí uchovala většinu historických dokumentů vztahujících se k japonské
okupaci. Tato část taiwanských dějin však dosud postrádá dostatečnou pozornost
mladších akademiků. Jedním z hlavních důvodů je skutečnost, že většina uchovaného
materiálu je psána ručně japonskou kaligrafií, takže k jeho detailnějšímu rozboru
jsou třeba dobré jazykové znalosti a náležité vzdělání, což mnoha historikům
chybí.
(Source: Colonial Wounds, In: Taipei Review, leden 2003)
Last Update: February 7, 2003
